Když se na přelomu roku 1980 a 81 u uživatelů drog a homosexuálu začaly bez zjevné příčiny objevovat příznaky vzácné plicní infekce způsobené kvasinkami, jen málokoho by napadlo, že právě počíná éra nového virového onemocnění. Pneumocystis carinii byla doposud známá jen u lidí s velice oslabeným imunitním systémem, což upoutalo pozornost centra pro kontrolu a prevenci nemocí. Zanedlouho na to se ve stejné komunitě začala objevovat ve zvýšené míře taktéž vzácná rakovina kůže, tzv. Kaposiho sarkom. Tyto anomální příznaky neznámého onemocnění byly pojmenovány AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome), čili syndrom získaného imunodeficitu. V roce 1983 nezávisle na sobě objevili dva lékařské týmy původce nemoci, retrovirus pojmenovaný po vzájemné dohodě jako HIV(Human Immunodeficiency Virus). O tom zda na objevení viru měl větší zásluhu Robert Gallo či Luc Montagnier se dodnes vedou polemiky, jelikož zatímco Montagnier získal v roce 2008 za objev viru HIV Nobelovu cenu, Gallovi zásluhy nebyli komisí uznány.
I přes intenzivní studie aids a hiv se doposud nepodařilo jednoznačně určit jejich původ. Existuje však několik teorií, které jsou více či méně pravděpodobné. Vzhledem k rychlému nástupu se objevilo i několik konspiračních teorií mluvících o umělém vytvoření pro vojenské účely. Vzhledem ke složitosti viru hiv a dobovým technickým možnostem se však jedná pouze o ojedinělé hlasy. Nejpravděpodobnější teorie je postavena na podobnosti lidského viru s opičí variantou nazvanou SIV. Někde v období počátku dvacátého století došlo k jeho mutaci a přenosu na člověka. Místem prvního výskytu je pravděpodobně jižní Kamerun a k šíření HIV-1 dopomohlo masové stěhování tamních obyvatel do měst. Prohlubováním chudoby docházelo ke zvyšování promiskuity a s tím spojeného vyššího výskytu pohlavních chorob. Ty jakožto infekční faktor zvyšují riziko nákazy, v počátcích výskytu hiv mohli mít zásadní vliv na zvýšení jeho virulentnosti. Jedna z teorií přikládá rychlost mutace používání antibiotik, která byla v chudých poměrech Afriky aplikována opakovaně tentýž injekcí bez jakékoliv sterilizace. Rychlým přenosem mezi hostiteli poté měl virus SIV optimální podmínky pro biologickou adaptaci, zvláště vezmeme-li v potaz oslabený imunitní systém jinou nemocí, často se jednalo o syfilis či tuberkulózu.
Celosvětovou epidemii vyvolal virus HIV-1, jehož předchůdce pochází od šimpanzů. V roce 1987 byl ve Spojených státech identifikován virus, který byl však příliš rozdílný, aby se jednalo pouze o mutaci. HIV-2 se omezuje jen na západní Afriku, neboť není tolik nakažliví a dokonce má i lehčí průběh. K propuknutí aids dochází méně často, a když už se tomu tak stane, tak za mnohem delší dobu, než u prvního typu. Oba typy viru rozdělujeme do několika skupin a ty následně ještě do podtypů na základě genetické sekvence dat. Tato vysoká variabilita značně komplikuje nalezení účinné léčby. HIV, tak jako i ostatní viry potřebuje ke svému životu nějakou buňku. Jelikož je velice citlivý na okolní prostředí, může k jeho přenosu dojít jen kontaktem tělních tekutin. Vzhledem k současnému životnímu stylu se nejčastěji šíří pohlavním stykem, i když je mnohonásobně infekčnější krev, jenž se také používá k jeho detekci.
Po vniku viru hiv do organismu začne svoji RNA přepisovat do DNA buněk CD4, což jsou T-lymfocyty odpovědné za rozeznávání cizorodých částic. Na základě jejich podnětu organismus začíná produkovat vhodné protilátky, které infekci potlačí. Virus však mění jejich strukturu a využívá je ke svému dalšímu množení, čímž dochází k jejich pozvolnému oslabování. Ve chvíli, kdy jejich množství poklesne pod kritickou hranici, ztrácí organismus obranyschopnost. V tuto chvíli přechází pacient z diagnózy HIV pozitivní k nemoci aids, kdy je již každá sebemenší infekce velice závažná. V současnosti představuje nejvážnější hrozbu z oportunních infekcí převážně tuberkulóza, neboť se dokázala přizpůsobit antibiotikům a je k nim rezistentní. Mezi další se řadí zánět plic způsobený kvasinkou, toxoplazmový zánět mozku, salmonela, infekce virem Herpes simplex a mnoho dalším. U více jak 30% pacientů se objevuje Kaposiho syndrom. Ten se projevuje kožními skvrnami fialové či hnědé barvy, jenž postihují kůži, lymfatické uzliny i vnitřní orgány. Mnohonásobně je zvýšené i riziko vzniku lymfonu. U většiny pacientu s aids se v průběhu nemoci objeví více či méně závažné neurologické potíže. Bez léčby přechází pacient do posledního stadia nemoci v průměru do deseti let a na následky oportunních infekcí či nádorů do devíti měsíců umírá. To se týká zejména rozvojových zemí, kde si nemohou drahou antiretrovirovou terapii dovolit. Ve vyspělém světě se v závislosti na úrovni obranyschopnosti organismu, životním stylu, výživových návycích podařilo období HIV pozitivity prodloužit na 15 až 20. Vhodnou léčbou lze prodloužit život i po propuknutí samotného aids až na hranici pěti let.